Když Halík otevírá svou úvahu Proč nejsem Charlie sdělením “hluboce se solidarizuji se všemi, kdo odsuzují jakékoliv projevy násilí a nesnášenlivosti, vraždy jsou neospravedlnitelné,” je už z jeho dikce jasné, že mu doopravdy o žádné vyjádření solidarity nejde. A opravdu, po vágně vyjádřené solidaritě následuje v třetím odstavci vlastní autorův názor: “Přes všechny sympatie k obětem a jejich blízkým bych si osobně nikdy nepřipnul odznáček Já jsem Charlie; hlásím se totiž k jiné tváři naší kultury, k té, která ……… odmítá vulgární projevy neúcty a nezodpovědné přilévání oleje do ohně nenávisti mezi lidmi a kulturami.”
Nebylo by tedy méně matoucí, či spíše méně pokrytecké, vyjádřit svůj názor rovnou, bez falešného předstírání solidarity? Martin M. Šimečka ve svém článku Z četby o fanatismu upozornil na brilantní jazykový rozbor Jima Henleye, který vysvětluje, že za vyjádřeními typu “Jsem proti násilí, ale…” se neskrývá nic jiného, než vědomé či nevědomé vyjádření souhlasu s násilným činem v Charlie Habdo. Druhá věta v tomto případě nese silnější význam než věta první. Pokud by takový pisatel s daným činem skutečně nesouhlasil, začal by větu přesně naopak.
Tomáš Halík se mýlí, protože nechápe, co to humor je. Ostatně právě humor, či určitý nadhled, v jeho textech dost často schází. Humor nelze dělit na přijatelný či nepřijatelný. Tvrdost humoru určuje situace, na níž reaguje. Je na místě se pak ptát, zda jde v případě Charlie Habdo o humor projevující “vulgární projevy neúcty” nebo spíš o humor upozorňující na situaci, která je sama o sobě nevkusná a vulgární. Pokud islamista dští oheň a síru na prohnilý západ, kde prý vidí jen “…homosexualitu, zločin, znásilňování a nemůžeme s tím nic dělat,” a proto bojuje v řadách Islámského státu za lepší svět tím způsobem, že provádí ještě větší zvěrstva než jsou ta, jež ho na západní civilizaci rozčilují, pak nelze vnímat karikaturu Mohameda s povzdechem „Je opravdu těžké být milován pitomci“ (Charlie Habdo, listopadové číslo 2011) za projev neúcty k náboženství, ale za více než adekvátní vystižení podstaty věci. Kdo viděl neuvěřitelný a absurdní “výkon” ředitele Muslimské unie Mohameda Abbase v Hyde parku na ČT24, ví své. Takový humor neútočí vůči náboženství, ale vůči lidem, kteří si takříkajíc nevidí do huby. Pro podobně postižené je samozřejmě mnohem jednodušší označit takovou kritiku za útok na náboženství, než prostě připustit, že jde o reakci pouze a jen na jejich vlastní stupiditu. Ostatně proč bychom si měli brát servítky vůči náboženství, které si nebere servítky vůči nám? Chceš kritizovat? Pak se nerozčiluj, když se stejné kritiky dostane i tobě.
Když Halík dále píše ve svém článku, že si váží “těch, kdo i v nynější emocionálně vypjaté situaci dokáží s chladnou hlavou rozlišovat mezi islámem a mezi extrémisty, zneužívajícími symboly a rétoriku islámu, a kdo se umí jasně vymezit jak vůči terorismu, tak vůči nepřiměřeným reakcím na terorismus,” vystavuje tak pochvalu především sám sobě, protože právě toto je postoj, který vzal za svůj. Halík se cítí být intelektuálem povzneseným nad těch 1,5 milionu Pařížanů, kteří vyrazili do ulic vyjádřit podporu redakci Charlie Habdo. Halík je zřejmě přesvědčený, že jeho pohled stojí kvalitativně výš, protože se nenechal strhnout emocemi. Realita je přitom přesně opačná. Je to Tomáš Halík, kdo nechápe, že k takové události, jako je poprava 12 lidí, nelze nezaujmout jednoznačný postoj. To je ona Jaspersova mezní situace, kdy se ukazuje, čím doopravdy jsme, jak doopravdy smýšlíme. Ač si to Halík neuvědomuje, i on zaujal takový postoj, který je zřejmý každému, kdo prohlédne jeho úhybné formulace. Nevědomky se přihlásil ke skupině těch, kteří jsou přesvědčeni, že náboženské symboly není možné zesměšnit a pokud to někdo udělá, může si za následky sám.
V závěru svého článku Halík píše, že “pokud by náboženstvím budoucnosti měl být všepohlcující průmysl zábavy a stav, v němž nikomu není nic svaté, pokládám za svou povinnost varovat také před tímto cynickým trendem naší západní kultury.” Píše zde Halík stále ještě o Charlie Habdo, nebo se mu sem nějakým způsobem zatoulala věta z nějakého staršího článku? Souvislost mezi satirickým časopisem a “všepohlcujícím průmyslem zábavy” opravdu nenacházím.